Vianočný chaos – 6. kapitola

Vianoce sú plné lásky, spokojnosti, času stráveného s rodinou, ale aj chaosu. Pohodlne sa usaďte a vychutnajte si náš darček, ktorého finále môžete očakávať na Štedrý deň.

Zírala jsem na sebe do zrcadla – na tu cizí ženu, kterou ze mě Silvie udělala. Velké oči, rudá ústa a lokny okolo obličeje. To přece nejsem já, ale někdo jiný: wamp, svůdnice… Kráska, která logicky patří do mužské náruče.

A já pro něj najednou měla naprosté pochopení. Je přece chlap, a včera jsme museli zažít hodně vášnivé chvilky. Není divu, že zatoužil po pokračování.

Jenže já ho vypoklonkovala. Chladně, bez emocí a vlastně skoro beze slov. Málem jsem mu při tom vrátila i ty růže, co mi přinesl! Proč jsem chvíli nepočkala? Mohli jsme otevřít víno – vždyť Silvie kromě kosmetické výbavy a šatů přinesla i šampaňské! Stačilo ho požádat, aby trochu zvolnil, a najít vhodné téma k hovoru. Jasně, že mi jeho doteky byly cizí: vždyť o sobě skoro nic nevíme! Strávili jsme spolu sice žhavou noc, ale minimálně já mám okno jako výkladní skříň… Dost možná jsem se zbytečně unáhlila. Třeba byl právě on můj osudový muž – pohádkový princ, na kterého čekám! A teď je pryč.

Jsem pitomá. Blbá a hloupá, a především zbrklá.

Neměla bych mu zavolat? Jenže co kruci řeknu? ‚Promiň. Sice jsem tě vyhodila, ale teď mám zase jiný názor. Vrať se zpátky a rozdáme si to…‘

Ježíši, to zní strašně! „Huso,“ promluvila jsem ke svému obrazu, když vtom kdosi krátce zaklepal na dveře. A pak ještě jednou. Ztuhla jsem a zbystřila – nezdálo se mi to jenom? V první chvíli mě napadlo, že to Silvii nedalo a vrátila se. Sice jsem ji zapřísáhla, ať mě nechá o samotě, že na společnost nemám náladu… Jenže vím, jak umí být tvrdohlavá. No jo, ale Silvie by místo klepání zavolala, došlo mi pak. A přestože se už neozval žádný další zvuk, vydala jsem se do předsíně. Zajímalo mě, jestli vážně mám – já, osamělá rozvedená matka – během dnešního dne už třetí návštěvu.

Pootevřela jsem na špehýrku a… Dech se mi zadrhl v hrudi. Stál tam ON! Jako bych ho svými myšlenkami přivolala. Zhmotnil se před mýma očima v celé své kráse: široká ramena a úzké boky podtržené skvěle padnoucím oblekem, jiskrný pohled a lesklé, perfektně střižené vlasy. Adonis. Můj Adonis…

„A… ahoj?“ hlesla jsem nejistě.

„Ahoj,“ odvětil a lehce, skoro nesměle se pousmál. „Víš, napadlo mě, že bychom si to dnešní rande – tedy jeho začátek – mohli zopakovat. Ale trochu jinak. Tedy, jestli jsi pro.“

Tak tohle vypadá nadějně! Musím se chopit šance, a rychle. „No… Napoprvé to upřímně řečeno moc nevyšlo. Tak proč vlastně ne?“

Zřetelně se uvolnil. „Můžu dál?“

Ustoupila jsem ode dveří a pokynula mu, aby vešel. Podruhé během patnácti minut se v mé mrňavé předsíni vyzul a odložil šálu. Pak se ke mně obrátil a já ukázala rukou ke kuchyni.

„Mám v lednici sekt, ale neumím ho otevřít. Včera jsem toho sice vypila víc než dost, ale sklenička ke schůzce tak nějak patří…?“

„Mám stejný názor,“ přikývl bez zaváhání. Zdálo se mi, že ho vidina lehkého otupení smyslů potěšila. Že by byl taky nesvůj? On, na první pohled sen každé dívky? Chlap, kterému u nohou jistě leží davy chtivých žen? Zdálo se mi nepravděpodobné, že potřebuje kapku uvolnit, ale na druhou stranu – vždyť ho blíž neznám. V jádru může být nesmělý…

Převzal ode mě orosenou láhev, a zatímco si hrál se zátkou, já přinesla dvě sklenky. Přiťukli jsme si a vrátili se do obýváku. Došlo mi, že sedačka od jeho odchodu ještě ani nestačila vychladnout. A najednou jsem celá zvláčněla… Dnešní večer možná znovu skončím s tímhle krasavcem v peřinách! Nahá a blažená… a hlavně při smyslech. Pocítila jsem nezkrotnou chuť ho políbit, což by ale nebylo dvakrát taktické. A tak jsem ji potlačila. Tohle nejde! Nejdříve ho vyženu s tím, že je moc hrr, a pak se na něj sama vrhnu?!

A vůbec – nebude od věci uvolnit atmosféru hovorem, pomyslela jsem si. „Co tě vlastně přimělo se sem vrátit?“ vypadlo ze mě.

„Kdybych měl být úplně upřímný, tak policajti,“ uchechtl se. Zůstala jsem na něj civět.

„Cože?“

„Neber mě vážně,“ potřásl hlavou, a pak mi věnoval soustředěný pohled. Díval se na mě dlouho a upřeně a já myslela, že už neodpoví, když konečně znovu promluvil. „Měl jsem takový zvláštní pocit, že to musím udělat. Nebo to aspoň risknout: i za předpokladu, že mi vůbec neotevřeš.“ V jeho očích se odrážel zájem i touha, tentokrát však ne tak syrová jako předtím. To, co ke mně vysílal teď, mě přitahovalo. Rozpalovalo.

Na rtech mi zahrál pobavený úsměv, protože se ve mně překvapivě probudila Amazonka. Mé nulové sebevědomí během posledních minut z nějakého důvodu povyrostlo. Možná za to mohla Silviina proměna, ale dost pravděpodobně i rozpaky mého sexy společníka. Naše zornice se propojily a já zcela záměrně použila svůdný akcent. „Jsem ráda, že jsi ten pocit poslechl. Cítila jsem se hloupě…“

Napil se vína, natáhl ruku a přejel dvěma prsty po mém předloktí. Zamrazilo mě, ale příjemně. Nechala jsem ho, aby ten pohyb zopakoval. Špičky prstů putovaly po mé kůži až ke klíční kosti a odtud zabloudily k uchu. Kopírovaly mou čelist… a pak lehce stiskly bradu. Věděla jsem, co bude následovat a má ústa se vstřícně pootevřela.

„Chci tě…“ hlesl. „Ale nebudu pospíchat. Bude to pomalé, něžné, a přísahám, že si užiješ každou minutu.“

„Tentokrát si to chci zapamatovat,“ vydechla jsem vteřinu předtím, než jeho rty přikryly mé.

„Nedovolím, aby ne…“ zašeptal do mých úst.

Pevné ruce mě přitáhly blíž – tiskli jsme se k sobě a líný polibek působil jako rozbuška naší vášně. Jeho ústa byla opojná a já si uvědomila, že takhle mě ještě nikdy nikdo nelíbal. Matěj? Pche! S tím jsme se vlastně poslední roky nelíbali vůbec. Ale tohle… bylo božské. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo.

Položil mě zády na pohovku a já na sobě ucítila tíhu jeho těla. Vnímala jsem jeho vzrušení a také hbité, šikovné ruce. Moc dobře věděl, jak se dotýkat ženy – a mě na okamžik napadlo, kolik jich asi prošlo jeho postelí, než se takhle vyškolil.

Ale co na tom? Teď je tady se mnou… Chce mě! A já jeho…

Pátravá ruka vklouzla mezi má stehna a já hlasitě zasténala. Touha, která mne spalovala, byla jako žhnoucí lavina… Ano, chci tě, dunělo mi hlavou. Hned!

Ve stejnou chvíli se jeho rty odtáhly. Vpila jsem se do tmavých očí, které mě v ten okamžik pozorovaly se zvláštní naléhavostí.

„Co?“ zachraptěla jsem. „Co se děje?“

Pár vteřin mlčel, načež se trhaně nadechl. „Musím ti o sobě něco říct. Je to důležité,“ pronesl vážně. Jeho tón, pohled i slova způsobily, že po mých zádech přeběhl mráz.

 

O Markéte Harasimovej

Markéta Harasimová začala vydávať knihy už počas štúdia. Dnes sa literárnej tvorbe venuje na plný úväzok – okrem románov píše články a poviedky, stala sa scenáristkou a pravidelne vystupuje so svojím kultúrnym programom. Spolupracuje s množstvom známych osobností a je autorkou projektu „S vínem nad knihou“, ktorý kombinuje scénické čítanie, hudbu a degustáciu vín. Nedávno založila vlastné vydavateľstvo MaHa.
Autorkina súčasná tvorba je ladená eroticky a detektívne; často sa dostáva až na hranicu thrilleru. Volí akciu, trefné dialógy a emotívne situácie. Z tvorby Markéty Harasimovej možno menovať romány Rozcestí, Miriam, Osmnáct, Růže a slzy, ale aj erotické krimitrilery Sametová kůže (podľa ktorého momentálne vzniká scenár k celovečernému filmu), Vražedná vášeň, Pouta z pavučin či Mrazivé hry. Poháre túžby sú jej trinástkou knihou.

 

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *